Co se to s námi stalo?

06.03.2018

Taky občas někdy pozorujete malé děti? Závidíte jim jejich bezstarostnost, upřímnost, to že oni se umějí radovat z přítomnosti a neřeší budoucnost ani minulost? Děti jsou doopravdy šťastné, nevytvářejí si domněnky, je jim jedno, co si o nich, kdo myslí. Milují upřímně, smějí se a radují a když pláčou, je na to za chvíli zapomenuto.

I my všichni jsme byli takový... Tak co se nám stalo? Proč se ze šťastných osůbek staly osoby smutné a vystresované?

Proč nám tak záleží na tom, co si o nás myslí ostatní? A proč máme potřebu ostatní soudit? Nikdo z nás není stejný... Každý máme jiné sny a potřeby. Každý jsme se narodili pro něco jiného a každý člověk do jednoho by si měl své sny plnit, protože nevíme, co bude zítra.

Nevíme, co bude zítra, ale přesto se o zítřek strachujeme. Strachujeme se o budoucnost a lpíme na minulosti. Jsme v začarovaném kruhu, ze kterého nevíme jak ven. Protože co by kdyby... A co by kdyby jsme si prostě jen užívali přítomnosti?

Proč je tolik lidí, kteří se stydí nebo dokonce bojí milovat? Copak není fajn vykřičet to do celého světa? A proč jsou lidé, kteří milují s podmínkama? Proč se zamilují do nějaké osoby a po čase zjistí, že ta osoba se kvůli nim nezmění, protože lidé se prostě nemění... Proč nedokážeme milovat se vším všudy? 

Jaký by to asi bylo? Prostě se jen smát a radovat... Neřešit nikoho, plnit si sny, žít život jaký jsme si vysnili, nesoudit a milovat bláznivě. Vykašlat se na všechny bolesti z minulosti, na všechny strachy v budoucnosti a užívat si toho, že jsme tady a teď.

Já nevim... Víte to vy? Podle mě jsou tak silné dnes už jen děti a pár vyvolených...