Horská výzva 2017 - Šumava

25.07.2017

3 roky jsem plánovala se tohodle závodu zúčastnit a vždycky mi do toho něco vlezlo. Naposled vloni Anďa... To jsem trénovala na střední trasu, která je cca 43km. Letos už jsem ale všem dopředu oznamovala, že jdu s Brunem aspoň tu krátkou (18,6km), ať se děje co se děje, tak nastoupila obětavá babička a já se mohla přihlásit (bez jedinýho tréninku!). Mým jediným cílem bylo nebýt poslední :)

Ráno jsem se vzbudila s pocitem jako bych propařila noc se slovy "Proč jsme si vlastně dělali děti?". Protože proč náš chlapeček, který o prázdninách dřív jak v 8 nevstává, vstával najednou v 7? A proč naše holčička, která spí celou noc, vzbudí se cca v 7 a pak spí až do 11, se najednou budila celou ale fakt celou noc??? No nic... Babička, která spala u nás, si zaklepala na čelo, co jim to skoro 3 měsíce nakecávam o hodných dětech a já vyrazila vstříc závodnímu prostředí.

Na start nás odvezl můj obětavý muž - toho jsem později litovala, protože můj muž jako starý závodník (zvyklý vyhrávat) mě začal hecovat, nacpal mě na startu mezi cca 200 závodníkama, co nejvíc dopředu (jako by mně šlo o vteřiny) a já nevěděla, co dřív. Jestli klidnit Bruna, který byl v šoku, proč jsme nalepený na tolik lidí a psů nebo jestli maskovat to, jak naprosto nedokážu zvládat emoce a skoro řvu (řvu i když závodí můj muž i Mareček, řvu i když jede Mareček na školkovej výlet). Do toho ta dramatická hudba těsně před startem... Ještě mi nezapomněl s nenápadným posměchem říct, že jsem fakt hustá, že jdu na takový závod bez tréninku. No díky...

Ale byla to strašně krásná trasa, objevila jsem díky tomu místa, která jsem ještě neznala, ale zároveň to byla asi nejnáročnější trasa, kterou jsem kdy šla. Obzvlášť vzhledem k mojí poporodní kondici. 

Nejsem žádný běžec, radši chodím než běhám, ale protože jsem muži slíbila, že se budu snažit, občas jsem popoběhla, aby ten čas byl co nejmenší. Dokonce jsem i jednou hodila šipku do bahna, abych vypadala trochu drsnějc. 

Největší historka ze závodu je asi ta, jak jsem si myslela, že se na občerstvovačce odečítá pauza. Takže jsme se tam minimálně na půl hodiny s Brunem rozvalili, fotili si selfíčka a užívali si pocit, že poslední nebudem. Pak jsem se zvedla odpípnout si konec pauzy a hle! Žádný konec pauzy se neodpípával... Píšu to muži, ten na mrtvici, že teď musim prostě běžet. A hned se sbíhala sjezdovka. Při míjení turistů zaslechnu, jak si říkají, že ty s těma psama to mají jednodušší. Jo jasně... Si to zkuste, krotit při běhu z kopce rozběhlýho psa... No, tam jsem si nohy oddělala nejvíc...

Samozřejmě jsem už nikoho nepředběhla. Z kopce mi vždycky všichni utekli. Kopce dolů jsou prostě naše největší slabina. Do cíle jsme doběhli s časem 3h46min. Svalili jsme se do trávy, kde si nás pak můj muž musel sebrat a odvést nás domů, pač rok nicnedělání jsem na sobě dost znatelně pociťovala. Tímto bych chtěla poděkovat babičce, která nakonec u nás zůstala až do půl 8 a starala se o děti, pač já nebyla schopná udělat už ani krok a dětem, který byli následující noc už zase normální a nechali mě vyspat.

Každopádně cíl byl splněn a hned jak mi přestanou bolet nohy (tipuju tak za měsíc), začnem trénovat na příští rok na 40ti km trasu! Snad mi do toho zase nevleze nějaký těhotenství...