Moje myší příběhy

26.10.2017

Zkuste si žít na vesnici a mít fobii z myší.

Naše vesnice nemá ani 30 obyvatel, průměrný věk je tu 50 let (Anďa to teď teda stáhla), kde kdo tu chová hospodářská zvířata a jsme obklopeni loukami a poli. I u nás na dvoře se najde pár hospodářských budov, zatím stále naplněných věcmi, co uchovávali moji předkové na horší časy... (Dík pradědo, ta zásoba rumů a becherovek se bude jednou hodit a ty zemědělský stroje určitě taky jednou využijem). Tudíž je vám všem asi jasný, že tady prostě myši jsou!

Moje fobie se vypěstovala před cca 10ti lety, když jsem pár let žila na místě (zase na vesnici, s polema a vedle JZD), kde myši strašně nutně potřebovali žít s námi. Párkrát jsem se jich lekla a za chvíli jsem při spatření myši, vylejzala ven oknem a klidně pár hodin někde mrzla, než tu myš někdo zneškodnil.

Moje okolí je za mojí fobii moc rádo. Každý si přeje přijet na návštěvu k někomu, kdo mu vrazí do ruky lopatu a s třesoucí se rukou mu ukazuje, kde leží mrtvá myš a ať jí jde vyhodit. Moje sousedka je určitě šťastná, že mi jednu dobu musela chodit nastražovat pastičky a vyhazovat chycený myši. A taky je to super praktický, když potřebuju něco z některý naší hospodářský budovy a musím si s sebou brát všechny psy, aby mě chránili před útočícíma myšma...

Včera se mi stala taková věc. Jdu si takhle z procházky se spící Anďou v nosítku, se Stáňou a Dorotou a najednou vidím, jak psí holky loví myš. Začala jsem na ně hystericky ječet, ale bylo mi to prd platný, Stáňa už měla myš v tlamě. Jelikož Stáně prostě myši chutnají, otočila jsem se a začala jsem s Anďou utíkat pryč, abych to neviděla. Po chvíli se otočím a vidím, že Stáňa o myš přišla a drží jí Dorota, která s ní běžela za mnou. Síla hysterie a rychlost běhu se zvýšila. To se naštěstí už Dorota lekla a myš pustila. No prosím a takový příběhy se mi stávají každou chvíli...

Ale můj za poslední dobu nejhorší myší zážitek se stal krátce po tom, co jsem se vrátila s Andělkou z porodnice. Jednou jsem takhle v noci k ní vstávala, nakrmila jí a zase dala do postýlky. Venku začínala bouřka, Bruno škrabal na dveře a kočka Duduška zas na okno. Takže jsem šla, zamkla jsem vchodové dveře, které se nám v té době při vyšší ráně tlapkou otvírali a šla pustit Dudušku dovnitř. Jelikož před tím seděla na okně u ložnice a já jí pouštěla koupelnovým oknem, vyklonila jsem se a volam na ní.

Následuje scéna jak z akčního filmu... Duduška už totiž nebyla na okně, ale u sousedů v zahradě. Duduška běží, já uhýbám a najednou si všímám, že má v tlamičce myš! Začnu hystericky ječet, skáču na pračku, Duduška se lekne, pouští myš (živou!), myš se schová za dveře v koupelně a kouká na mě na pračce, Duduna uteče...

Ječím na muže, muž se vzbudí a začne taky hystericky ječet: "Co?! Co?! Co se stalo?!!?!?!" Přibíhá do koupelny, všimne si myši za dveřmi, lehce se pousměje a já ho řvoucí prosím, ať mi okamžitě odnese do postele. Muž mě tedy přenese, já ležím v posteli, třesu se, brečím a děkuju bohu za to, že mam tak úžasného a statečného muže a že co bych bez něj dělala, kdyby tu nebyl. Mezitím se z chodby ozývají různé rány, nadávky a já si uvědomuju, že myš se klidně může protáhnout pode dveřmi za mnou do ložnice a že jí vlastně vůbec nemusí chytit a že já se vlastně tím pádem musím někam evakuovat, jenže nevím jak to mam s miminkem udělat a popadám znovu panice.

Naštěstí za chvíli vejde dovnitř vyčerpaný muž s tím, že myš teda vyhozena z okna a dává mi neskutečný kázání o tom, že příště až budu zase hystericky řvát kvůli myši, že mam aspoň křičet "MYYYŠ!!!", protože si nejdřív myslel, že se něco stalo Andě. Já brečím, přitakávám, děkuji svýmu zachránci, načež on mi vypráví, jak statečně tu myš chytal a že už jí měl na lopatce, jenže ňákej BLB zamknul vchodový dveře a myš mu zase utekla a musel jí chytat znovu... Kupodivu se při týhle akci nevzbudilo ani jedno dítě.

Od té doby nepouštím dovnitř kočky, dokud jim přes okno nezkontroluju, že v tlamě nic nemají... A teď si vemte, že máte syna, který si strašně moc přeje krysu a jakmile zjistí, že by někde mohla být myš, běží tam a zkouší si jí chytit! Jako přemýšlela jsem, že si pořídím ochočeného potkana a budu si ho cvičně pouštět po bytě a trénovat krizový situace, jenže to už by k nám prý nikdy nepřijel můj táta... On má totiž také fobii z myší.... No a můj muž z pavouků... Jsme tu taková prímová partička... Hlavně, že máme dva sklepy... Do kterých se nebojí chodit jenom Mareček...

Pozn. Tento článek neobsahuje žádnou fotku, protože myši si fakt nefotim...