O pláči

12.09.2017

Moc ráda čtu inspirující a motivační knížky. Párkrát už mi pomohly v těžkém životním období zase najít duševní rovnováhu. Teď sice žádné těžké období nemám (Anďu na chvíli zas přestaly bolet zuby), ale inspirace a motivace v životě není nikdy dost a dlouho jsem nic nečetla. Tentokrát jsem sáhla po knížce Továrna na sny od Anie Songe.

O knížce se rozepisovat moc nebudu. Byla skvělá samozřejmě! Hrozně jsem se těšila na každý další kojení (jindy mi moc nebylo dovoleno číst). Co mi ale zaujalo... Autorka, ač velmi inspirativní a pozitivní člověk, v knížce píše i o pláči (svým). O tom, že občas je prostě všechno na hovno (jo fakt to tam takhle píše).

Pláč je totiž v naší společnosti dost často vnímán jako vyjádření slabosti, selhání,... Je přisuzován hlavně hysterickým ženským. Lidé se stydí brečet, protože ostatní je hned zaškatulkují mezi hysterky, ubrečánky, slabochy... Při tom je pláč neuvěřitelně zdravý...

Každý, i ten sebepozitivnější člověk, má prostě občas období, kdy se něco nedaří podle představ. Kdy se podělá několik věcí najednou, kdy někdo o někoho přijde a nebo prostě přijde jen podzimní deprese. Je to normální... V dnešní době žije hodně lidí pod velkým tlakem. Někdo je odolnější a někdo míň, ale alespoň občas se potřebuje vybrečet každý.

Nemám ráda, když někdo mému synovi říká, že brečí jenom holky, když to není pravda. Nechci, aby v sobě potlačoval emoce. Z potlačovaných emocí časem vznikají nemoci.

Já třeba řvu furt. Co mám děti, řvu teda ve většině případů hlavně dojetím (Mareček jde poprvé do školky, jede na první školkový výlet, jede na závodech, je na besídce atd.). Ale klidně řvu i když závodí můj muž a moji psi. Když jsem těhotná řvu na všechny možný způsoby téměř neustále. Dřív jsem se musela přestat dívat úplně na zprávy, jelikož jsem řvala i při nich.

Takže prosím vás, lidi - brečte a nechte brečet i ostatní! Když vidíte někoho se slzama - mlčte a jen objímejte. Nenuťte svý děti, ať se za pláč stydí (neříkam, ať je necháte řvát uprostřed obchoďáku, ale neponižujte je kvůli tomu, že brečí, když jsou smutní). A kdo se stydíte - brečte alespoň někde chvilku tajně. Pomůžete tím svému tělu i duši.

Každé horší období má svůj konec. A většinou to bylo pro nás ve skutečnosti něco úžasného. Stačí se jen zamyslet (někdy to přijde až časem) a zjistíme, jak moc nás to špatné posunulo dopředu. Pláčou i silní lidé a možná, že to je i jedna z věcí, která je posiluje.

Díky Anie Songe, že je inspirativní a pozitivní člověk a přesto přizná, že občas se má na hovno a brečí.