O výchově

07.01.2020

Tak nějak mám teď potřebu napsat tenhle článek... 

Vzhledem k tomu, že studuju předškolní pedagogiku, vím, jak moc snadné je zranit dětskou duši (i když zrovna tohle bych věděla i bez toho), také ale díky škole a díky spolužačkám, které už ve školkách pracují, vím, kolik takových dušiček už je ve školkach zraněno... 

Občas mám tendence všechny obhajovat. Protože každý koná tak, jak vyrostl... Podle toho, co mu do vínku dali a nebo naopak nedali rodiče a jejich blízké okolí. 

Občas je to opravdu těžké být správnou mámou. Mámy patří mezi  nejvíc vyčerpaný tvory na světě a občas můžou ve své vyčerpanosti říct nebo udělat něco, co je pak mrzí, ale dítěti už to z paměti nikdo nevyryje. 

Co je ale opravdu důležité, je dávat dítěti lásku. Velkou, bezmeznou, čistou a bezpodmínečnou lásku, takovou jakou i my dostáváme od dětí. Může nám občas něco ujet, jsme jenom lidi z masa a kostí, ale nikdy nesmí naše děti pochybovat o naší lásce.

Nikdo na světě, ani podle sebelepšího popisu, nemůže pochopit, jak obrovská láska může být láska mateřská. Ale jsou mámy, které samy takovou lásku v dětství nepoznaly a pak věřím, že je pro ně obtížné umět to správně vyjádřit svému dítěti. 

Moje děti jsou neustále opusinkovávány (u Marči to teda už nesmim přehánět před školou), objímány, hlazeny. Milujeme naše  hry na "kdo je nekrásnější, nejšikovnější, nejmilovanější holčička/chlapeček na světě?" nebo na to, kdo koho má radši ("já tě mam ráda až do vesmíru a zpátky", "já tě mám radši o trochu víc než ty mě", "nene, já tě mam radši").

Chci dát svým dětem do života to úplně nejvíc nejlepší, chci se pro ně rozdat... Mají ale svá pravidla, přes která nejede vlak. Nikdy ale zásadně nikdy nesmějí nic myslet ve zlým. Můžou se splést, můžou chybovat, ale nesmějí být zlý vůči ostatním lidem, dětem ani vůči zvířatům... Chci aby z nich vyrostli lidé se zdravým sebevědomím, s vlastním názorem, chci aby věděli, že za svá rozhodnutí si nesou své vlastní následky. Chci aby byli vždy spravedliví, aby nikoho neodsuzovali, aby uměli pomoct slabším.

Tohle jsou moje priority. Jestli k tomu budou mít ještě dobré známky ve škole, budou si umět uklízet pokojíček a budou poslouchat jako hodinky, je to jen příjemný bonus, za který budou vždy odměněni. Ale stěžejní tohle pro mě není. 

Snažím se jim do hlavy, co nejmín vštěpovat jejich špatné vlastnosti, pač když jim to budem říkat pořád, uvěří tomu a smíří se s tím, že jsou takový a už se ani nebudou snažit s tím něco dělat. Samozřejmě občas mi něco ujede, tak jako asi každému, ale důležité je častěji vyzdvihovat ty jejich kladné vlastnosti, chválit je a motivovat, zajímat se o ně, ptát se jich na jejich názory a opravdu jim naslouchat. Dát jim pocit, že jsou opravdu skvělý a vyjímečný!

Protože, kdo vždy nejvíc ubližuje ostatním? ...ten, kdo je zamindrákovanej... 

Vždyt ve finále je ta výchova dětí hrozně moc podobná výchově psů... Co nejmíň kritizovat a trestat, ale hlavně hodně odměňovat a chválit to, co v nich chceme podpořit :)