Rakousko - Walchsee

21.08.2018

Walchsee je menší krásné jezero v Tyrolech. Příjemné je hlavně to, že se nachází kousek za hranicemi s Německem, takže je dobře dostupné.

Výběr místa na naší krátkou mini dovču jsme nechali na našem kamarádovi Martinovi, který si strašně přál zdolat Pyramidenspitze.

První den začal jednou katastrofou za druhou (od návštěvy veteriny se psem, který snědl hračku až po prasklou vodovodní trubku na Špičáku), naštěstí jsme vše zvládli a vyjeli se 7mi hodinovým zpožděním. Do kempu jsme se dostali za tmy, postavili stany, dali pár piv a těšili jsme se na ráno až uvidíme, jak krásný to tam je.

Druhý den jsme si dali příjemné odpočinkové dopoledne, já si šla zaběhat s Brunem, koupali jsme se v jezeře... Mimochodem nás velmi mile překvapilo, jak moc je jezero teplé. První výlet do hor jsme si naplánovali na odpoledne na horu Brennkopf (1353 m.n.m.)

Výstup na ní byl příjemnou cestou téměř stále při potůčkach, jednom vodopádu a později hlavně přes pastviny, kde se pásly krávy. Na základce byla kráva mým nejoblíbenějším zvířetem, ale jak stárnu, získala jsem vůči velkým zvířatům respekt. A když stádo cca 6ti krav leželo přes cestu, která moc nešla obejít, jen jsem se modlila, aby naše trasa pokračovala na druhou stranu 😊

Po výstup na vrcholu následovalo překvápko, o kterém už jsem psala na instagramu a o kterém se více rozepíšu v nějaké jiném článku s názvem "Jak jsem byla 2x požádána o ruku". Nahoře byl opravdu nádherný výhled na okolní hory i na Walchsee. Vypili jsme si víno, se kterým se můj muž nahoru tahal na oslavu našich druhých zásnub, já ještě párkrát padla do mdlob, když se Bruno vyválel v kravskym hovně a už jsme se rozhlíželi po nejbližší hospodě 😊

Do nádherné srubové hospůdky uprostřed pastvin s dechberoucím výhledem jsme dorazili minutu před zavíračkou, ale příjemná paní majitelka nám ještě bez problémů natočila pivo, vyprávěla o tom, jak zvládají letošní sucho s krávama, jak jim předchozí stará hospůdka shořela a oni museli postavit jinou.

Do kempu jsme dorazili celkem vyřízení a nechápali jsme, jak druhý den zvládneme hlavní cíl naší dovolený.

Paní z hospůdky v horách nám doporučila vyjet, co nejdřív, abychom nešli v tom největším horku. Samozřejmě nám to klasicky úplně nevyšlo, ale cca v půl 8 jsme konečně vyráželi vstříc Pyramidenspitze (1998m.n.m.).

Jelikož cca od 1600 m.n.m. začínají ferraty, které nejsou vhodné pro psy, rozdělili jsme se po nějaké době s mým mužem, který to vzal oklikou se psy. My to na vrchol od našeho rozdělení měli něco málo přes 2km a on přes 8km. Nutno podoktnout, že my šli skoro kolmo nahoru...

Výstup nahoru rozhodně nebyl zadarmo. Cesta byla opravdu hodně strmá a moje fyzička dostala dost zabrat. Jelikož já jediná neměla na ferraty helmu a před nástupem na ně, někdo seshora shodil kamen, který by mi pravděpodobně byl schopný zabít, chytla mě celkem nepříjemná nervozita. Kort když jsme míjeli pomník Radky, která tam před 4mi lety zahynula. "Naštěstí" jsme začali ale potkávat víc lidí bez vybavení a ferraty nebyly nějak extrémně náročné a nebezpečné, že mě nervozita celkem brzy opustila a výstup jsem si opravdu užívala.

Výhled byl samozřejmě o dost famóznější než předchozí den a my se blažený (a s bolavýma nohama) natáhli na vrcholu do trávu a čekali asi ještě třičtvrtě hodiny na mého muže s Brunem a Jiřinkou.

Zpátky jsem 1) odmítala sestupovat tou strmou cestou, jelikož jsem si nechtěla úplně oddělat kolena a 2) jsem už nechtěla, aby můj muž se psy šel sám, takže jsme se rozhodli pro sestup delší cestou s ním. Cesta byla sice pozvolnější, ale rozhodně se o ní nedalo říct, že by nebyla náročná a nás už ty nohy opravdu hodně boleli...

Naštěstí jsme cestou potkali opět moc příjemnou hospůdku přímo uprostřed pastviny s krávami, kde nás starší a veselý pán pohostil pivem, prkýnkem se sýrem a klobásou, což nám v tu chvíli přišlo jako nejlepší jídlo na světě a jako bonus jsme dostali každý panáka pálenky.

Na cestu už se nám vůbec nechtělo, ale byli jsme teprve v půlce zpátky a čas utíkal... Zvedli jsme se, můj muž vypustil Jiřinku, kterou po chvilce uviděla kráva a začala jí po pastvě prohánět (nikde neříkejte, že je Jiřinka ovčáckej pes), netrvalo to dlouho, krávu Jiřinka přestala zajímat a všimla si Bruna. Jenže já nejsem tak odvážná jako můj muž a o svého psa (jako o všechny) se bojím. A tak jsme s Brunem pobíhali po pastvě, za námi kráva a já hystericky volala na svého muže, ať nás zachrání. Naštěstí nás můj hrdina zachránil a já pak celou cestu propadala panice, sotva jsem zaslechla zvonění kravských zvonců. Minuli jsme ještě hodně krav, než jsme sešli k autu, ale naštěstí už jsme se žádné nestali trnem v oku.

Původně jsme mysleli, že budeme do 15.00h zpátky v kempu, ale nakonec jsme v horách strávili 11 nádherných ale hodně náročných hodin. Dopajdali jsme ke stanu, zrelaxovali naše tělo v jezeru a ani pořádně neposeděli venku, protože nás zahnala bouřka spát.

Přes to, že jsme i poslední den plánovali výlet v horach, rozhodli jsme se nepokoušet štěstí a nechat naše těla odpočívat. Udělali jsme si příjemné dopoledne u vody, v klidu jsme si sbalili, půjčili si loďku na projížďku po jezeře, zamáčkli slzu, že maj vypůjčený všechny paddleboardy, nakoupili suvenýry (dětem kravskej zvon, at ví, jak zvoní krávy, když vás honí po pastvě) a vyrazili k domovu.

My se ještě zastavili v Německu u jezera Chiemsee, kde jsme udělali cca 8km pohodový okruh. Měli jsme v plánu se tam i vykoupat, ale jelikož jezero trošku připomíná Balaton a my šli ve vodě pořád dál a dál a pořád jsme neměli vodu ani po pás, vzdali jsme to a zašli se podívat alespoň na ornitologickou vyhlídku 😊 Tohle jezero je hodně obsazené kempy a plážemi plnými lidí. Věřím ale, že pro rodiny s dětmi je to tam ideální. Alespoň ty naše by tam byli určitě nadšené.

Dovolená bez dětí byla sice krátká, ale jich už jsme se nemohli dočkat! A ta příští bude už zase s nima 😊